Je recyklace solárních panelů výhodný byznys?
Provozovatelé fotovoltaických elektráren často tvrdí, že solární panely obsahují tolik cenných surovin, že je jednou – až doslouží nebo se rozbijí – od nich někdo rád odkoupí a rozebere, že je proto nesmyslné tvořit jakoukoli rezervu pro jejich likvidaci. Na první pohled se tato myšlenka nezdá špatná, ovšem jen potud, než se na problematiku solární recyklace podíváme zblízka a do hry vstoupí tvrdá data a zkušenosti z praxe.
Společnost AQUATEST se zabývá recyklací solárních panelů a následující text shrnuje naše zkušenosti.
Evropská směrnice EU 2012/19/EU vyžaduje od roku 2015 zajistit u solárních panelů při jejich likvidaci 70% recyklaci a 80% využití, tj. minimálně 70 % panelu se musí recyklovat na druhotné suroviny a dalších 10 % se může využít například pro výrobu energie. Pouze zbylých 20 % lze zlikvidovat uložením na skládku.
Fotovoltaické panely jsou v ČR instalovány od různých výrobců a v mnoha typech (panely jsou monokrystalické, polykrystalické, amorfní, plošné, trubicové atd.) a není ani jednoznačně dostupné jejich zastoupení. S tím souvisí problematika stanovení efektivní recyklace z hlediska vyzískání finančně zajímavých prvků (Ag, Cu, Si, Al, vzácné zeminy, …) a nákladů na odstranění nebezpečných látek.
Typický krystalický solární panel (většina panelů instalovaných v ČR) obsahuje největší hmotnostní podíl skla, okolo 70 %, dalších skoro 15 % hmotnosti tvoří plasty (EVA fólie a tedlar) a 10 % hliníkový rám, zbylé komponenty pak okolo 5 %.
Je tedy jasné, že pro splnění zákonných kvót je třeba zajistit zejména recyklaci skla. Sklo však v solárních panelech není volně přístupné, jsou na něj nataveny další sendvičové vrstvy (křemíkové články, EVA fólie, tedlar), které jsou velmi obtížně oddělitelné. Z tohoto důvodu je třeba sklo mechanicky drtit na jemnou frakci a následně ostatní vrstvy odseparovat.
Vzhledem k tomu, že se na výrobu panelů používá více typů skel včetně tvrzeného (kaleného) skla, jeho drcení způsobuje rychlé opotřebování a snižování výkonu drtičů, a tím i podstatně vyšší náklady. Směsné sklo působí navíc i komplikace při dalším využití ve sklářském průmyslu. Následná separace sendvičových vrstev, není zdaleka 100%, protože to není technologicky možné. Směsné sklo nelze využít jako běžnou surovinu k výrobě nového skla, ale musejí se hledat další nové aplikace (např. izolační a výplňové stavební hmoty).
Celkově lze konstatovat, že náklady na drcení a úpravu skla několikanásobně překračují výnosy získané při prodeji této suroviny.
Náklady na zpracování fotovoltaických panelů se v našich poloprovozních podmínkách v současnosti pohybují od 4,- do 8,50 Kč na 1 kilogram panelu v závislosti na typu a kompletnosti panelů.
Solární panely obsahují i nebezpečné látky – jednou z nich je i olovo. To se v panelu objevuje z pájky pro pájení a pájecích past, protože pájených spojů je v tomto druhu panelu velké množství. Olovo je těžký kov, který se kumuluje v lidském organismu a v životním prostředí a může způsobit vážné zdravotní obtíže.
Kromě vlastních panelů je třeba zmínit i další součásti panelu, což jsou připojovací moduly a měniče napětí, kde jsou hlavními nebezpečnými součástmi plasty obsahující zpomalovače hoření a desky tištěných spojů (obě látky, resp. konstrukční části, jsou uvedeny v Příloze II směrnice 2002/96/ES o odpadních elektrických a elektronických zařízení, jsou považovány za nebezpečné pro lidské zdraví a musí být selektivně odstraněny).
Zjišťováním nebezpečných vlastností solárních panelů se ve světě zabývá několik významných vědeckých pracovišť, k hlavním odborníkům patří Dr. Dustin Mulvaney z University of California v Berkeley. Jeho práce vyústila ve spolupráci s organizací Silicon Valley Toxics Coalition na vytvoření tzv. solar scorecards, které hodnotí nebezpečné vlastnosti panelů jednotlivých výrobců, a to v celém životním cyklu panelu (blíže viz http://solarscorecard.com/2012/),
Náklady na separování a ekologickou likvidaci nebezpečných součástí panelu jsou částečně, nikoliv však zcela, kryty výnosy z prodeje hliníku (z rámu) a stopových množství stříbra (z pájky). Celkově je tedy jasné, že recyklace solárních panelů má i po započtení výnosů z prodeje surovin negativní bilanci.
Rovnice je jednoduchá. Recyklace, má-li se dělat pořádně a splňovat normy, něco stojí. Nelze odhadnout přesně, jaké budou ceny komodit za dvacet let, ani to, jak se vyvinou recyklační technologie. Je ale nanejvýš pravděpodobné, že komplexní recyklace panelů (včetně logistických, skladovacích a administrativních nákladů) bude jen těžko ziskovou činností.
Datum: 13.9.2013 | Rubrika: Solarninovinky.cz
Zdroj: Solarninovinky.cz